Tokio Hotel

Vítejte na stránkách Tokio Hotel.

Kdy budeš konečně můj

Kdy budeš konečně můj 7

Tom se převaloval v posteli. Vůbec nechtěl otevírat oči. Na nic neměl náladu. Dokonce ani na tu dnešní pařbu s Andym na kterou se tak neskutečně těšil. Ale co, aspoň nebude celej večer myslet na to, co se mezi ním a Billem odehrává. Jen neochotně se zvedl z postele a zamířil do koupelny. Když procházel kolem Billova pokoje, neodolala pokušení tam nakouknout. Dveře byly dokořán, ale pokoj byl prázdný. Bill nejspíš vůbec nebyl doma, jelikož se ani neozývala televize ze spodních pater. Tom se tím nechtěl nějak zatěžovat. Nechtěl nad tím vším znovu přemýšlet. Ale přesto to byl zvláštní pocit. To, že nebývala doma Simone neřešil, ale když někam odcházel jeden z nich, vždycky to tomu druhému dal vědět. Většinou si nechávali vzkazy pod dveřmi do pokoje. Ale co se vlastně Tom diví. Mezi nimi už nebude nikdy nic jako dřív. Aspoň si může začít zvykat na to, že Bill odchází nadobro. Líně převaloval kartáček v puse a nepřítomně na sebe koukal do zrcadla, které pokrývalo celou stěnu. Musel se lehce pousmát, když si vzpomněl na to, jak tady ještě před nedávnem dováděli. Přetlačovali se u umyvadla a cákali po sobě vodu. Tyhle chvíle jsou prostě pryč a Tom si to neskutečně dával za vinu. Kdyby si nedovolil aby to v něm tak propuklo, mohli tu dneska zase stát spolu. Konečně si vypláchl pusu, kartáček odložil na polici a ještě chvíli na sebe koukal do zrcadla.
Už nevěděl co by měl sám sobě říct. Na co by měl myslet. Pomalu sešel dolů do kuchyně a začal se shánět po něčem k snídani. No nakonec zvolil to nejjednodušší. Zalil cereálie mlékem a usadil se ke stolu. Bylo až trochu nepříjemné, sedět sám uprostřed prázdného domu, ale zapnout si televizi jako rušivý element ho nenapadlo. Zrovna si nesl další sousto k ústům, když mu zazvonil mobil. Docela rozmrzele po něm sáhnul a stiskl zelené tlačítko.

„No ahoj Andy“ nahodil o mnoho veselejší tón hlasu, než byl ve skutečnosti.

„Nazdar Tome. Hele organizační změna. Sejdem se už v sedm“ ozýval se Andrasův hlas z druhého konce

„Proč už v sedm?“zašklebil se Tom do své misky s cereáliemi, jako by to měl být Andy.

„No ještě se musí dokoupit pití. Je toho málo pro takový množství lidí.“ Vysvětlil Andy. Bylo znát, že se na dnešní večer vážně těší.

„Dobře Andy. Není problém. V sedm jsem u tebe“ potvrdil mu s úsměvem Tom a zase se s ním rozloučil. S posledním soustem se zvedl od stolu. Misku dal do myčky a odešel do svého pokoje. Chvíli jen tak seděl u stolu a koukal z okna. V rukou zatím mačkal jednotlivé papíry co se mu ještě pořád válely na stole od toho, jak je tam Bill hodil. S domačkáním posledního papíru se zvedl, vzal svojí kytaru a odešel do sklepa, kde měli malou zkušebnu. Hrál co ho zrovna napadlo. Nějak moc nad tím nepřemýšlel. Alespoň při hraní nemusel myslet na Billa. Vžil se do toho natolik, že si ani nevšiml, že Bill už jakou dobu stojí mezi dveřmi.

„Jsi ze dne na den lepší“ odvážil se promluvit, když Tom dohrál. Ten se na něj překvapeně otočil.

„Hm dík“ stroze mu odpověděl a sednul si do křesla zády k Billovi. Vnímal to napjaté ticho kolem nich, ale nemohl ho prolomit. Už nebylo nic, co by Billovi řekl. Každé jediné slovo co by mu měl říct, by mu zanechalo krvácející ránu v srdci. A tu bolest z toho nechtěl prožívat. Proto raději mlčel. Bill nervózně přešlápl a trochu zatěkal očima kolem sebe. Přeci jen ale sebral odvahu a přešel těsně za křeslo ve kterém Tom seděl.

„Tome, prosím podívej se na mě“ řekl polohlasně a prosebně dál nehybně stál za křeslem.

„Ne. Nemůžu“ odpověděl stejně tiše Tom a hlavu neotočil. Billovi se začínaly oči zalévat slzami. Byl u Toma tak blízko a zároveň to byla nepřekonatelná dálka. Za těch pár dní se od sebe tak vzdálili, že už neviděl možnost návratu. Sebral v sobě snad už poslední zbytky odvahy a síly a sklonil se přes opěradlo nad Toma. Hlavou dolů mu koukal do očí a pořád se snažil potlačit slzy.

„Když ty nemůžeš, můžu já“ zašeptal Bill a pořád na něj nešťastně koukal. „Tome prosím, vrať se mi“ Tom jenom bolestně zavřel oči. Tak rád by mu vyhověl, ale tohle bylo zkrátka nemožný. Už to nemůže být jako dřív.

„To už nejde Bille. Už nikdy to nepůjde.“ Řekl nešťastně a pořád měl bolestně semknutá víčka

„Ale já tě potřebuju“ vydechl bolestně a trochu narovnal hlavu, jako by se chtěl zase narovnat a odejít a jediná slza si konečně prodrala z jeho očí a pomalu mu klouzala po tváři. Tom na to reagoval jako by byl s Billovým obličejem spojený neviditelnou nití a s tím jak se Bill mírně narovnal, on zaklonil hlavu. Nemohl už odpovědět. Jen neslyšně vydechl přes rty a ještě víc stiskl víčka k sobě.  Ani Bill už neříkal. Jen stejně neslyšně vydechl a slza co mu stékala po tváři ukápla na Tomovy rty. Pomalu se otočil a odešel. Tom se ani nepohnul. Nechal Billovu slzu vpít se do jeho rtů a teprve poté oči otevřel.

„taky tě potřebuju“ zašeptal téměř neslyšně Tom a taky se pomalu zvedl a odešel.

 

*večer*

 

„No Andy vypadá to dobře. Dneska to bude opravdu stát za to“ otočil se Tom na svého kamaráda a napil se svého piva.

„Jo to jo.“ Usmíval se Andy na všechny strany. Párty u Andyho byly vždycky parádní, ale dneska se sešlo skutečně velké množství lidí, takže to vypadalo na super zábavu.

„Ale ty nevypadáš nějak ve svý kůži ne?“ kouknul na Toma trochu podezíravě.

„Ále, to nestojí za řeč.“ Mávl nad tím ruku Tom. Za prvé nechtěl kazit Andymu párty a za druhé, jak by mu asi vysvětloval, že miluje Billa a ten se kvůli tomu bude stěhovat? „Já to lehce zapiju a bude to v pohodě“ zasmál se na Andyho.

„No tak to můžem začít hned“ zasmál se Andy a hned každýmu nalil pořádného panáka. Tom ani nezaváhal a na jeden ráz to do sebe kopnul.

„Hej Tome, támhle Kresty…..eh totiž Kristy po tobě furt kouká“ uculil se už přiopile Andy a loktem Toma dloubl do boku.

„voe to je mi jedno.“ Odpověděl mu stejně opile Tom a praštil sebou do křesla. Myslel si jak to bude jednoduchý nemyslet na Billa, když se opije, ale bylo to možná ještě horší.

„Hej, že ty někoho máš?“ začal do něj rejpat Andy.

„No to bohužel nemám“ trochu si povzdychl Tom a slovo bohužel musel vyslovit s maximálním soustředěním aby se mu nezamotal jazyk. Hodil do sebe ještě jednoho panáka a rozhodl se vrátit se domů. Už byli dvě ráno. Andy ho sice chvíli přemlouval, ale nakonec se s Tomem rozloučil. Tom se rozhodl jet raději taxíkem. A právě to asi byla chyba. Kdyby šel pěšky, mohl alespoň trochu na vzduchu vystřízlivět, ale takhle. Vystoupil u domu a po půl hodinovém zápolení s klíči v zámku se dostal dovnitř. Co ho lehce zarazilo bylo, že v horních patrech se svítilo. Bill ještě nespal.

Pravda. Bill opravdu nespal. Nemohl. Zrovna vylézal ze sprchy, když uslyšel bouchnutí dveří. Rychle si kolem beder přivázal ručník a stejně rychle si chtěl vyčistit zuby a zapadnout k sobě do pokoje. Za prvé nechtěl Tomovi držet koupelnu a za druhé se s ním nechtěl potkat. Věděl že by to neustál. Ovšem i tak to nestačilo. Než stačil odložit kartáček na polici, Tom se lehce potácivými kroky přesunul za Billem do koupelny. Zavřel za sebou dveře a koukal na něj.

„ty ještě nespíš?“ soukal ze sebe poměrně těžko každé slovo a pohledem se zastavil na Billovo zavázaném ručníku. Bill to zpozoroval a začal se cítit nesvůj. Jednou rukou si ručník pro jistotu přidržel.

„nemohl jsem spát. Ale už tě tu nebudu zdržovat. Už jdu spát. Koupelnu máš volnou“ řekl poněkud nervózně a chtěl kolem něj projít z koupelny. Tom ho ale jen chytil za ruku a strhl ho zpátky. Zády ho přitiskl na studené zrcadlo u umyvadla a nebezpečně se k němu přiblížil.

Žádné komentáře