Tokio Hotel

Vítejte na stránkách Tokio Hotel.

Kdy budeš konečně můj

Kdy budeš konečně můj 9

Tom se rozespale převaloval v posteli. Bylo už kolem poledního, ale nikdo ho nešel budit dřív. Tom konečně otevřel oči a ihned začal vnímat palčivou bolest hlavy.

„to jsem se zase jednou zlískal“ zanadával sám sobě a začal přemýšlet nad předešlou nocí. S lehce otráveným výrazem zjistil, že má ve své paměti mezery. Ovšem moc se tím nezabýval. Nebyla to nic neobvyklého, když přebral. Jediné co mu vrtalo hlavou byl fakt, proč se mu vybavuje Bill. Ale nejspíš se potkali, když přišel. Kdy vůbec přišel? Tom se ztěžka posadil na postel a zrak mu utkvěl na nočním stolku. Stála na něm sklenička s vodou a vedle jedna rozpustná tableta. Musel se pousmát. Bill. Bill byl u něj v pokoji. Věděl to na 100%. Jedině on mu vždycky vedle postele dával tenhle vyprošťovák. Hodil tabletu do skleničky s vodou a než se zcela rozpustila převlékl se. Z kuchyně se ozývaly tlumené zvuky. Tom popadl skleničku, na jeden ráz vypil její obsah a vydal se dolů po schodech, aby Billovi poděkoval. Jaké zklamání. V kuchyni byla Simone. V sedm ráno se vrátila ze služební cesty.

„ahoj mami“ usmál se na ni Tom a do dřezu položil prázdnou skleničku.

„Ahoj Tome“ vrátila mu úsměv, ale bylo vidět, že je unavená „tady máš snídani. Ehm…prý si dost přebral“ zašklebila se Simone na svého syna a podala mu talíř se snídaní. No spíše obědem.

„Díky“ vzal si od talíř a začal se rozhlížet kolem „kde je Bill?“ podíval se tázavě na svou matku. Simone se na něj nervózně otočila. Nějak nevěděla jak zvolit slova

„Ehm…..Bill už tu od osmi ráno nebydlí“

Tom jako by najednou přirostl k podlaze. Upustil talíř a střepy se rozlétli po celé kuchyni.

„Co-cože?“ tvářil se jako by vůbec nepochopil co mu Simone řekla. Simone jen zrakem přejela střepy po podlaze a pohlédla na Toma

„Prý si to domluvil včera nebo co a od osmi se mohl nastěhovat. Poslední věci má u mě v autě. Večer mu je tam povezu.“ Dodala ještě Simone. Tom se nemohl ani hnout. Všechny zvuky kolem zněli tlumeně, jen Simonina slova zněla až nepříjemně nahlas. Několik vteřin stál bez hnutí a krev v něm tuhla, pak se prudce otočil a vyběhl po schodech do Billova pokoje. Nebyl tam. Jen na zlomek vteřiny zůstal koukat na pečlivě ustlanou postel, na které neležel Billův laptop, jako tomu bylo obvykle. Panicky zatěkal očima po celém pokoji a pak se vrhl ke skříni. Musí tam být jeho věci. Jeho trička poskládaná do úhledných komínků.

„Ne. To ne. To jsi mi neudělal“ vyhrkl bolestně, když skříň otevřel a zjistil, že zeje prázdnotou. Nohu mu náhle vypověděli službu. Tom se zhroutil na zem a rozbrečel se. Proč to udělal? Vždyť říkal, že neví kdy odejde. Tom to nechápal. Ne to je určitě následek tý jeho kocoviny. Zvedl se ze země a odšoural se do koupelny. Odstrčením dveří za sebou zavřel, přešel k umyvadlu a pustil studenou vodu. Pořádně si nabral do dlaní a zabořil do ní obličej. Osvěžený obličej zvedl k zrcadlu a se zavřenýma očima hlasitě vydechl. Teď, když je znovu otevře bude jistě všechno v pořádku. Pomalu otevřel oči a zadíval sen a sebe v zrcadle. Něco tu stejně nehrálo. Něco nebylo v pořádku. To zrcadlo…..to zrcadlo je mu povědomé ze včerejší noci. Tom s hrůzou ustupoval až zády narazil na sprchový kout. Mezera v jeho paměti se začala vyplňovat. Ne sice zcela konkrétně, ale několik matných obrazů. Bill přilepený na zrcadle. Brečel a prosil ho. A Tom? ……Bože, ten ručník. On se ho chtěl zmocnit. Tom vyděšeně zíral na zrcadlo a snažil se vybavit konečnou situaci. Vůbec nevěděl jestli Billa opravdu znásilnil, nebo ne. Ale už jen z toho zjištění, že se o to pokoušel, se mu dělalo zle. Najednou Bylo všechno tak jasné. Proto je Bill pryč. Proto už neztrácel čas a před Tomem utekl.

Tomovi se zamotala hlava. Začal histerycky brečet a došel těsně k zrcadlu.

„lžeš“ vykřikl a jedinou prudkou ránou pěstí ho roztříštil na kusy. Nevnímal bolest v ruce, kterou mu způsobovali jednotlivé střepy drásající jeho kůži. Zhrouceně padnul mezi kusy zrcadla na podlaze a sledoval jednotlivé kapky krve co na ně dopadaly.

„Co jsem to udělal?“ vydechl beznadějně a v ruce sevřel jeden větší kus skla. Ten se mu okamžitě vryl do kůže, ale Tom ho nepouštěl. Dál ho pevně svíral, jako by ho chtěl rozdrtit, a přes křečovitě semknutá víčka se mu valily proudy hořkých slz. Krev z jeho dlaně stékala v několika tenkých pramíncích a skrápěla podlahu. Tom vůbec tu bolest nevnímal. Naopak. Byla mu najedou jistou úlevou. Možná kdyby ten střep využil, udělal by nejlíp. Zničil i to poslední dobré co mezi nimi zůstalo.

„Jak jsem to mohl udělat.“ Opakoval zoufale už po několikáté. Oči ho neskutečně řezali od toho jak nezadržitelně brečel. Už nemohl pomalu ani popadnout dech. Naposledy se podíval na střep třímající v ruce a z těžkým výdechem si ho přiložil k zápěstí druhé ruky. Nechtěl se zabít, to ne, ale jak neskutečně teď chápal proč si někdo ubližuje. Věděl, že i jemu se tím uleví. Alespoň na okamžik.

„Vždyť já tě miluju. Odpust mi to všechno“ zašeptal a jediným prudkým trhnutím, si přeťal kůži na zápěstí.

Žádné komentáře