Tokio Hotel

Vítejte na stránkách Tokio Hotel.

Namaluj mě lásko

Namaluj mě lásko

Bill seděl v Tomově pokoji na jeho stole. V ruce třímal tužku, kterou hbitě klouzal po papíře. Byl tak vážný a soustředěný. Vždy na zlomek vteřiny zvedl oči k Tomovi a zase je sklopil k papíru. Tužka pod jeho vedením hbitě klouzala po bělostné ploše a zanechávala za sebou stopy. Jednou šedé, jindy až černé. Chvílemi bloudila papírem jen pomalu a lehce, chvílemi se její pohyb zrychlil. Bill maloval. Maloval to, co mu byla na světě nejdražší. Zase letmo pohlédl na Toma. Letmo, ale jiskrným pohledem, jak to uměl jen on. Jen na zlomek vteřin, aby si do mysli vtěsnal dokonalou linii Tomovi lícní kosti. Havraní vlasy mu každou chvíli spadali přes ucho do jeho tváře. Nedbal o to. Jen, když mu pramínek vlasů začal překážet, lehce pohodil hlavou, aby ho alespoň na pár okamžiků přidal k ostatním. Pokojem se ozýval jen zvuk klouzající tužky a Tomův klidný dech. S každým tahem, kterým přenášel Tomovu podobu na papír mu srdce zběsile tlouklo. Věrně kopíroval celou jeho dokonalost. Palcem teď přejel po kopii Tomových rtů. Těch reálných se nikdy takhle nedotkne. Není mu to přáno. Hbitými pohyby pod jeho rukou vznikal Tom. Tom, jak jedině ho může mít. Na papíře. Už ani nepočítal, kolik takových obrázků má. Lehkým stínováním teď dal prostor vzniknout očím. Bill se pousmál. Miloval Tomovy oči. I když je měl zavřené. Vždy, když je maloval, byl prosycen tím tajemstvím, co se skrývá pod semknutými víčky. Okna do Tomovy duše. Duše, která byla tak hluboká, jako jeho oči. Bill se v nich dokázal utápět věčnost. V jeho mysli se denně ztrácel v Tomově pohledu, který patřil jen jemu. Ale jinak……. Ne Bill nebyl bláhový ani naivní. Věděl, že jemu tohle všechno navždy zůstane odepřeno. Proto už po několikáté seděl, v Tomově pokoji a veškeré své city a doteky vkládal na papír. Bill se znovu zadíval na Tomovu postel. Díval se déle než zamýšlel. Zase si jen chtěl připomenout dokonalost jeho tváře. Ale proč? Vždyť tváře už je hotová. Tužka v jeho ruce se opět dala do pohybu a několika tahy přenesla na papír kopii Tomovi paže, kterou měl přehozenou přes peřinu. Billovi se stahovalo hrdlo a bodalo ho u srdce, když vykresloval bratrovy prsty. Tolik toužil po jejich doteku. Do očí se mu nahrnuli palčivé slzy, když si dovolil zaobírat se myšlenkou, že by ho tahle paže uchopila jinak, než jako bratra. Že by ho ty štíhlé prsty hladily po kůži. Ne to jen Bill se může takhle dotýkat Toma. Tak něžně jak by ho teď hladil, tak ho přenášel na bílou plochu. Jedna jediná slza si vybojovala cestu ven. S jejím dopadem na papír Bill potlačil i svoje myšlenky. On může mít jen Toma, kterého si sám vytvoří. Tužka mezi jeho prsty se náhle přestala pohybovat. Dokončila své dílo. Oh, ne ještě něco chybělo. Špička černé tuhy se sklonila k levému spodnímu rohu a rychlými tahy vryla do bělostného prostoru jméno autora. Proč je vlastně vždycky podepisuje? Nikdo kromě něj se na ty obrázky stejně nechodí dívat. Tedy ano, párkrát je viděl Tom. Možná to dělal pro to, že takhle jedině mohli být spolu. Tom a Bill na jednom papíře. Dohromady.

Bill se díval na každičký detail, který vytvořil. Prsty lehce přejížděl po obrázku. Cítil Tomovu kůži, jeho rty, vlasy, zkrátka všechno. Nevnímal drsný povrch papíru, ale jen jemnost Tomova těla. Ano jen takhle ho mohl mít. Odložil tužku na stůl a pomalým krokem zamířil k odchodu. Ještě jednou se na něj podívat. Ještě jednou si vrýt do paměti jeho hebké rty. Zastavil se vedle postele a zvedl oči od země na své dvojče. Tajemství bylo prozrazeno. Tom dávno neměl semknutá víčka a umožnil tak Billovi ponořit se do jeho pohledu. Do těch hlubin, které tak důvěrně znal a miloval.

„Už zase jsi mě kreslil?“ usmál se tom a lehce vytáhl papír, který Bill třímal v ruce. Chvilku si ho prohlížel. „A zase když spím“ poznamenal do ticha pokoje a stále si obrázek prohlížel. Pomalu vzal Billa za ruku a stáhl ho k sobě na postel. „Je to dokonalý, jako vždycky“ podíval se oddaně svému bratrovi do očí. Miloval jeho kresby. Věděl co do nich Bill vkládá. „Jen takové, jaká je předloha“ špitl Bill. Cítil ve vzduchu zvláštní napětí. Tom se pousmál. „Namaluj mě teď“ zašeptal a Billa vášnivě políbil. A Bill……..maloval. Vmaloval Toma a ten úžasný pocit, že už to není sen, do svého srdce a opětováním jeho vášnivých polibků, vmaloval sebe do toho Tomova.

KONEC

Poslední komentáře
10.07.2009 18:02:54: Mockrát děkuju. smiley${1}
09.07.2009 19:11:12: Jééé...ty si prostě skvělá autorka! Je to úplně nádherné, prosicené city a tak se mi to líbí......
29.04.2009 20:39:53: Mno ten zástup smajlů teda moc nechápusmiley${1}smiley${1}
29.04.2009 17:16:21: smiley${1} krásnýýýsmiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}